Absint se v průběhu staletí stal legendou. Nápoj se proslavil nejen vysokým obsahem alkoholu a speciálním servisem, ale i kontroverzí, která ho na dlouhá léta poslala do ilegality. Dnes se absint opět těší oblibě a řada kvalitních značek dokazuje, že není třeba se ho obávat. Přesto o něm nadále koluje několik mýtů, jež se nezakládají na pravdě. Jaká je historie absintu, proč byl zakázán a čím se odlišují současné značky?
Od léčivého elixíru k inspiraci umělců
Absint vznikl na konci 18. století ve Švýcarsku jako léčivá tinktura. Obsahoval pelyněk pravý (Artemisia absinthium), anýz, fenykl a další byliny. Brzy se jeho popularita rozšířila i do Francie, kde se stal nápojem bohémské společnosti – umělců, spisovatelů a dalších intelektuálů. Mezi slavné milovníky absintu patřili například Vincent van Gogh, Paul Verlaine nebo Oscar Wilde. V 19. století se stal tak oblíbeným, že se mu přezdívalo „La Fée Verte“ – zelená víla. Byl součástí každodenního života a večerní „zelená hodinka“ (l'heure verte) se stala běžným rituálem.
Zakázaný nápoj
Na začátku 20. století se začaly ozývat kritické hlasy brojící proti absintu. Nápoj byl spojován a alkoholismem, duševními poruchami a násilím. Na vině byl údajně thujon, látka obsažená v pelyňku, jež měla vyvolávat halucinace a vést k šílenství. Skutečný problém ale spočíval v nízké kvalitě levných absintů (respektive destilátů celkově), které obsahovaly toxické příměsi.
Celosvětovému zákazu předcházela „absintová vražda“ ve Švýcarsku v roce 1905. Dělník Jean Lanfray pod vlivem alkoholu (tedy nejen absintu, byť ten byl nakonec považován za příčinu) zavraždil svou rodinu. Tato událost podnítila masovou kampaň proti zelené víle a postupně vedla k zavržení absintu ve většině Evropy a USA. Jednou z mála zemí světa, jež produkci absintu po roce 1915 nezakázaly, byly Čechy. Také zde se popíjel hlavně v uměleckých kavárnách a vinárnách.
Teprve moderní věda dokázala, že thujon v míře, v jaké se vyskytuje v absintu, není nebezpečný a že jeho démonizace byla přehnaná. Konzumace tak není o nic riskantnější, než je tomu u jakéhokoliv jiného druhu alkoholu.
Znovu na výsluní
Na přelomu tisíciletí byl absint opět legalizován a jeho zákaz se postupně ve všech státech zrušil. Dnes už není považován za nebezpečný jed, ale za kvalitní destilát s bohatou historií a je opět oblíbeným nápojem.
Současný absint je zcela bezpečný a jeho výroba podléhá legislativním opatřením. Množství thujonu je přísně kontrolováno a nesmí přesáhnout 35 mg/l. Žádné halucinogenní či jiné nežádoucí účinky tak nehrozí. Navíc kvalitní absinty, jako například Žufánek nebo Prince, vznikají tradiční metodou (tedy destilací) a nabízejí autentickou chuť i barvu, která nemá nic společného s pochybnými neonově zelenými tekutinami.
Jak správně pít absint?
Absint se nepije jako obyčejný panák. Existuje tradiční francouzská metoda, která umocňuje jeho chuť a aromatické vlastnosti. Jak na to? Připravte si sklenici absintu, obvykle se nalévá 3–5 cl. Na sklenici položte speciální absintovou lžičku, která je kovová a perforovaná. Na lžičku položte kostku cukru a pomalu přes ni lijte ledovou vodu. Dojde k tzv. louche efektu – absint se díky vodě mléčně zakalí a uvolní se esenciální oleje, což vede ke změkčení chuti a zjemnění hořkosti. Výsledný poměr vody a absintu by měl být 3:1 až 5:1.
Vyvarujte se zapalování absintu. Tento rádoby efektní trik (jenž bohužel vznikl s největší pravděpodobností v Česku) nemá s tradičním podáváním nic společného a může zničit jemné bylinné tóny nápoje.
Ať už si zelenou vílu vychutnáte samotnou, jen s vodou, nebo jako součást koktejlu (doporučujeme Death in the Afternoon), nemusíte se ničeho obávat. Při konzumaci rozumného množství vás čeká výjimečný chuťový zážitek.
